každý z nás dvou je 
polovinou toho druhého.

 Dotváří nás to,
co jsme společně zažili.
Jeden bez jednoho by nebyl nic,
a co pak jeden bez druhého? 

Užíváme si
chvíle klidu a spokojenosti
v jinak bezbřehé honbě
za něčím jiným,
něčím víc,
něčím víc jiným.

Tak nějak.

 
dia.jpg

Diana

Především to je žena, dvě východiska v jednom rozhodnutí, středobod ano
a ne. Je silná, ráda nosí kalhoty, ale zároveň si užívá svou ženskost, křehkost. Spíše než slova jsou jí bližší gesta. Kdyby se jí někdo zeptal, co podle ní má největší výpovědní hodnotu, asi by odpověděla, že to je ticho. Obrazy jsou tiché a ona je miluje. Má ráda barvy, barvy života, ty které tepou, pulzují, jsou teplé, vlní se a mají strukturu, někdy jemnou, někdy drsnější. Fotka je pro ní rozšíření kvality obrazu, doplněk celku. Diana je překvapivá, jsou doby, kdy se jí líbí to a pak zase ono - pruhy, pastel, zrno, roztříštěnost, jednota, být ta
a potom zase ona.

romč.jpg

Roman

Je to cestovatel, neustále a všude si něco zapisuje, kousky, útržky a potom se
v tom ztrácí a znovu nachází. Často si v životě staví překážky, někdy mu to pomáhá a někdy ne, ale takoví jsme asi všichni. Jak to tak bývá, hledal se
a doteď neví zcela jistě jestli vyhledává pořádek a klid, anebo jestli si libuje ve zmatku a napětí. Má rád básně a lidi, co umí mluvit (což jsou podle něj jen Hemingway, Creeley, Kerouac a Ferlinghetti). S fotkou pracuje spíše jako
se slovem než s obrazem, neustále chce něco vyprávět, rozhazovat u toho rukama. Svůj život vnímá jako nepřetržitou změnu. Vždy si myslí, že už dospěl
a pak se usmívá nad tím, jak ještě minulý týden dělal dětinské věci, ale takoví jsme asi všichni.

 

Jako pár jsme již pár věci zažili 

Třeba když jsme hledali ten správný úhel v lanzarotské architektuře a vařili silný čaj pod úpatím nějaké krásné hory, kterou jsme už možná zdolali, anebo na nás teprve čeká někde v nedohlednu. 

Už nám taky chutnaly krásy Toskánska, a pak nás sežehl konec spálené cesty v Římě,
v městě, které plápolalo svým těžkým světlem skrze italskou noc až nazpět k zasněženým Dolomitům. 

Znovu a znovu jsme zkoušeli najít indickou restauraci ve lvovských ulicích a hluboce váhali nad tím, jestli ta předválečná Leica na kyjevském jarmarku je opravdu pravá - ne není. 

Zamilovali jsme se do moře, severního. Baví nás na něj koukat z Jasmundského parku, cítit jak do nás naráží ze všech stran skrze slaný vítr. 

A pak jsme také zažili ty unavené návraty domů, do studené postele, někde pod přikrývkou tmy, která už ochotně ustupuje zvlněnému šumavskému ránu. A to je nepopsatelně krásné, pohodlné. 


CHCETE SE O NÁS DOZVĚDĚT JEŠTĚ O TROCHU VÍCE? MRKNĚTE SE NA NÍŽE UVEDENÉ ODKAZY.

rozhovor, který s námi udělala Lucie z Budeme se brát.

rozhovor, pro Kvalitní fotky.